Prostor pro písmenková zastavení
... četl
jednu z těch útlých knížek, které si brává na cesty. Nezná je, ví jen,
kde je jejich místo v knihovně- mezi teskným Marquezem a Keruackovým Na
cestě, v polici nad sbírkou knih o umění. V zamyšlení je hladívá prsty
a urovnává, aby žádná nevyčnívala víc než druhá. Jeho svět. Zná ho i
nezná a je tomu tak ráda.
Kouká bezelstně, ale zároveň pronikavě, spodní ret lehce opovržlivě pokrčený, jen koukejte, jak mu to jde!
Ona si jej zkoumavě prohlíží, v zamyšlení lehce zaváhá a otočí se k němu zády.
Svět se s ní zastavil.
S hlavou vztyčenou odchází z manéže, ale ve vchodu se rychle otočí, zamává,
vyplázne jazyk a naoko odbíhá.
Je trochu nejistý. Neztratí ze své důstojnosti?
Přešlapuje.
Volá táta. Je třeba připravit se na vystoupení.
V divadle jsem si jako pozdě příchozí sedla přímo do klína svého učitele chemie, na což reagoval slovy " Posaďte se, Danielo".
Písmenková na netu. Zkoušeli jste to někdy se svým jménem? Vřele doporučuju. Velmi zábavné, nejvíce pak samozřejmě pro ty, kdo mě znají. Jak jinak.
Vaří všelijaké dobroty, ale nejvíce si dávají záležet na velkém kotli písmenkové polívky. Písmenková polívka. Program:. Program nebyl nalezen. Krajta písmenková (Python sebae) je jedním z největších hadů světa dorůstajících délky až 7 m a hmotnosti kolem 100 kg. Krajta písmenková je velký had, který podle různých zdrojů může dosahovat délky až 700 cm. Na těle má nepravidelné skvrny připomínající egyptské hyeroglify. Písmenková tabule - 60×120 cm | Tabule a tabulové systémy | Písmenkové tabule | VARIOnet | školy a kanceláře. Písmenková knihovna, Písmenková knihovna, Písmenková knihovna. Písmenková knihovna, Písmenková knihovna, Písmenková knihovna. Písmenková knihovna ...Písmenková polévka aneb Sítě ve zkratce II. Rita Pužmanová. Zkratky všude kolem nás a v některých je velmi složité se orientovat.Písmenková tabulka. Čísla označují součty řádek a sloupců. Které číslo nahradí otazník?
Kterak potěšit pána, který se vás rozhodl zachránit
Před
pár dny jsem šla v pozdně večerní hodině v hustém dešti do Seničky,
poněvadž mi ujel autobus, když v tom mi zastavilo auto. Pan řidič na
mě volal, ať si nasednu. Auto bylo nové, přepychové a pán mi svěřil, že jeho dcera na něj velmi podobná je. Ze mě
vyjelo " Tak to ji teda upřímně lituji", které jsem se snažila
vyspravit huhláním a zajíkáním se " Teda já to myslela tak, že bych
nechtěla být dcerou, která vypadá jako muž" a " Já to vlastně vůbec
nijak nemyslela", což už bylo neomluvitelné....
Inu, malá noční nedorozumění.
Dnes v noci, někdy mezi půlnocí a ránem, došla moje kamarádka k nevyhnutelnému závěru - Chlapi jsou vyčuraní.
Neprozradím, nakolik k tomu dopomohl Bob Dylan, ale tento názor se s přibývajícím ránem poněkud posunul k závěru na první pohled odlišnému. ( Kdo zná pojem "odvrácená strana mince", jistě teď chápe slovní spojení "na první pohled" .) A sice - Chlapi nejsou nikdy dost vyčuraní.
Natolik mě to nadchnulo, že jsem se rozhodla to sem přidat. Takže tak. Můžeme-li se odvracet od mincí, proč ne od partnerů, a navíc! - není nad řeč třešní.
Mám vztah s plátěnýma světlýma kalhotama mého kamaráda. Miluju ty kalhoty, jestli se to dá o kalhotech říci, a miluji je na něm.Ale potom to jednoho dne přišlo! - moje sestra si pořídila velmi podobné kalhoty.
K jejím kalhotám totiž cítím to samé. A tak teď nevím, co si myslet. Nejspíš že mám prostě jenom ráda ty kalhoty.
Tam mě čekal táta autem. Smál se zdaleka a prohlásil :
"
Tohle můžeš udělat opravdu jenom ty, takhle se nábytek nekupuje."
... Ta tátova poznámka byla přesně to, co příběhu
dalo úsměv.
Šest balíčků těch nejnechutnějších pochoutek z dětství. Jahůdky... Soutěž, kdo jich zvládne sníst víc. Jedna z mála chvílí, kdy jdu, kam mě nohy nesou. Je větrno.
Čurání z kopce pod bazilikou. Celkově čurání v přírodě. Trávu na utření vzal vítr. Posezení na nádherné, zaskládané lavečce na nádvoří. Ježíš na kříži. Mám se fajn.
Ráda jezdím autobusem. Oblíbené kratochvíle a dojmy: stát řidiči ve výhledu, balit věci do batohu až ve voze, písně typu " Do Těba zalúbil sa chlapec", řidič opravující mě, že nejsem žák, ale student, příjemný soused diskutující o velikosti mého batohu, tetky s koši zeleniny, nalíčené slečny nesoucí se svou uličkou slávy až na zadní sedadla autobusu, přední sedadlo s povídavým, "vševědoucím" pánem. Řidič odpovídá po způsobu písně "Brzy že bude konec světa, brzy se země dotočí, vesmírem letí k nám kometa, nejvyšší čas je pro důchod si jít.." Světácké: Já už sem to viďál v Brně"...
Tak třeba staří pánové. Je jim už tak k sedmdesáti, vlasy nemají buď žádné, nebo šedivé a procházejí se po břehu rybníka. Když jdou s babičkami, vypadají tak nějak jemně křehce a přitom v sobě nesou vše, co překonali. Srdce se jemně svírá. Ovšem když jsou sami! To chodím v dostatečné vzdálenosti za nimi a pozoruju je. Není ani tak důležité, co vidím, to se ukládá někam hodně hluboko a mívám pocit, že spíš k srdci, než do mozku. Hlavně nechávám situaci na sebe jen tak působit. Nedá mi to, a aniž bych to věděla, přibližuji se. Když jsem až u nich, uvědomím si to a srovnám s nimi krok. Většina starých pánů je otevřených komunikaci a jakmile se k nim přidám, povídání začíná. Jsou to nádherné rozhovory. Nesou s sebou životní zkušennosti a moudra a zůstávají po nich vrásky u očí a úst. Z jemného úsměvu. Člověk tak vlastně stárne s nimi. U osamělých starých paní je to jiné. To jdu vždy těsně za nimi, až jim téměř šlapu na paty. Ale potichoučku- ty pozoruju bedlivě. V hlavě se mi honí vzpomínky na vlastní babičku, její kuchyni s knihou receptů, po otázku, jak je možné, že jsou tak staré, a přitom tak krásné. Mám ráda staré lidi. Cítím se v jejich blízkosti trochu jako v pekárně, kde slastně přivírám oči v teple a vůni pečeného chleba.
A nebo kaluže. Pozorovali jste někdy svoji uplakanou tvář v louži?
... ale když se tak dívám na svého tátu a snažím se s ním vyjít, tak jsem tomu snažení ráda a vím, že se budu snažit dál.
Ve třech letech jsem začala malovat- samé černé obrazy. Černá a nic víc. Maminka stála při mě, když tomu tak bylo, to ona se mnou trávila čas a snažila se, abych měla poněkud veselejší přístup k životu. Dnes už se věci mají jinak, ale pořád je tu minulost, ta láska poskytnutá dříve.
Jezdívali jsme na běžky, táta ze mě chtěl mít kluka, trénoval moji výdrž, nikdy mi nepomohl nic překonat a jenom se díval. Naplňovalo mě to vztekem, díky kterému jsem ty překážky nakonec vždy překonala. A tak tento princip fungoval a dostal i slovní formu : musíš být tvrdá jako kámen... Dnes už nestojím nad louží rozlévající se přes celou cestu ani před výběžky skály, které mi nedovolovaly jít dál. Roky pokročily. Není to tak dávno, bylo léto, kdy mě pozval na chatu s tehdejším přítelem a se slzami v očích mu po pár sklenicích vína vyprávěl, jaká jsem byla skvělá holčička ; jak jsem s ním všude jezdila, všechno zvládla, nefňukala a jen zatínala zuby. Zatnula jsem je také - v ten večer, kdy jsem rozhovor vyslechla. Naplnil mě smutek a pochopila jsem, jak velká je moje láska k němu. A víc než zamrzelata propast mezi námi. Ale nejde říct si nerozumíme se, nechci se hádat, chci mít klid, tak se s ním nebudu vídat. To už jsem dělala dost dlouho. CHCI s ním trávit čas a zase jezdit na hory - ale není to lehké. Přitom by stačilo jenom říct : TATÍNKU, MÁM TĚ HROZNĚ RÁDA A VÍM, ŽE TY MĚ, NEKŘIČ NA MĚ, VĚČNĚ SI MĚ NEDOBÍREJ A NESTĚŽUJ SI, JÁ SE POTOM STÁHNU DO SEBE A JE MI SMUTNO, VŮBEC TO TAK NECHCI A VŮBEC TO TAK NEMUSÍ BÝT! JSEM UŽ VELKÁ HOLKA S VLASTNÍM ŽIVOTEM A VEDU HO JINAK, NEŽ BYS TŘEBA CHTĚL, ALE NEJDE O NIC JINÉHO, NEŽ ŽE MÁM TĚ RÁDA A VÍM, ŽE TY MÁŠ RÁD MĚ. A JÁ CHCI S TEBOU TEĎ JET TADY NA TY PLÁNĚ, NEMLUVIT, JEN UHÁNĚT, ZÁVODIT S TEBOU, ALE VŽDY ZŮSTAT VZADU- ZA SVÝM STÁRNOUCÍM, MILUJÍCÍM OTCEM.
Z dopisu: Jak dva zijí jedno, ale "jedno-svobodu-rozdávající".
Ve
filosofickem prostredi se rika: potkaji-li se dva filosofove, je lepe,
kdyz si pouze vymeni pozrav. Camille Claudelová v jednom svém plačtivém
dopise Rodinovi sděluje: potkají-li se dva umělci, lidksky se
nedomluví- humanita se rozechvěje v základech. Humanita bez živé ideje
končí v paroxysmu. Máme před sebou najednou dva přátele- umělce- v
jedné ideji. Idea nespoutává, ale sjednocuje. A také zároveň, tíživé
vzájemné nesoulady, kterými vztah musí procházet, neživí, ovšem ani
nebagatelizuje. Umělec se naučí žít s anitnomiemi života i vztahů pouze
v takové ( osobně hřejivé ú ideji, která dopřává stále nové
přehodnocování vlastních kritérií : nemoralizuje, nýbrž ozáří. Kártké
impusly nepostačují, idea totiž musí být živoucí. Tak jako je nezbytné
mít v hledání moudrosti filosofického partnera, tak i umělec, ketrý si
může s umělcem- bratrem pošeptat nejzávratnější odstíny "lidského
bytí", sám tím dorůstá do ideje, k níž byl ( vlatně ) pozván. Která je
"ta idea"? ( Již Platón pohlašuje, že umělec přežije, pokud najde
spřízněnou duši. Ale také- mnohem méně otřeleji- říká, že samotné
přátelství je největším uměním ).
...
Dnes chodím po Olomouci s čtvrtkami, složené štafle přehozené přes rameno a maluju detaily mříží... Nasávám vůni parku a dlažby a sálající teplo i stín stromů, uši vnímají různé hluky od cinkotu tramvají po tiché svěřování se na lavečce, proniká až někam hluboko do mozku a zůstává krásná vzpomínka - už i předchozí minuta je minulostí. Těší mě, jak nosím štafle, jak si vykračuju, že mi vítr fouká do vlasů a že jízdenka je za 13 celodenní, zkrátka všechno, co teď patří k přítomnosti a okamžitě se stává minulostí.
Jsem stastna a je mi velmi smutno. V ocich stoji slzy, ale ty tam byvaji casto. Stesky ke mne patri, vlidne.Jedinou opravdobou bolesti je moje rodina. Achvile, kdy ja sama nekomu ublizim.
To, co ho odlisovalo od vsech ostatnich, v mych ocich, byla laska. Nic jineho.
Ani nesvlekam kabat, jednou nohou jsem na odchodu. Jen co to dopisu, vyrazim vstric domovine. Chce se mi poskakovat.
Segra, vis, co bych ted chtela? Zajit s tebou do kavarny. Paaani,
ted mi to doslo, co ja bych si vlastne dala, kdyz drzim pust? Vzdyt
nemuzu kavu ani zakusek, kakao, cigaretu... Nic! Vzdyt ja do te kavarny
chodim jenom kvuli tomuhle!!! Kvuli Dance kavove, Dance zakuskove,
Dance smejici se, Dance s vaznym vyrazem a nohou pres nohu, vysmivajici
se tak vsem pravidlum slusneho chovani, Dance objednavajici spravne a
vcas, Dance trapne... To je spatne. Dala bych si tedy bily caj, skvely
vonavy bily caj s hrebickem a skorici a dala bych si jen jeden, nihoko
nepolila a byla jina. Ale pritom stale stejna. Uz ted se tesim.
Objednala bych vsechny zakusky, uplne vsechny, a dlouze zalibne se na
ne divala, a mluvila o tom, jak dobre by byly, kdybych je smela snist.
Potom bys je snedla ty a protoze bys to nesvedla, tolik by jich bylo,
balily bychom je domu, celou tu velkou spoustu zakusku, a bylo by to
trapne, tak trapne, ze bych se zvedla a zasla za pani z obsluhy, zda-li
by nebyla tak laskava a nezabalila nam zakusky s sebou, ze jsme je
nesvedly vsechny snist, pokrytecky bych pokrcila rameny smerem k
blahovosti tveho pocinani, inu, to vite, je to jeste dite, pochopte...,
a bylo by mi krasne na svete. Pred cukrarnou bych rozcupovala obal a
podarovala koho bych videla, nebo, ted me napada, je hodila do
kontejneru charity, mezi vsechno to vyprane a vyzehlene pradlo, dobry
skutek...
Bez zjevneho usmevu. Skryty smich, tak blizky detem.
Rozjasane tvare a oci.Pocit z dobre vykonane prace.Hodinka rozmlouvani
Ctvrte Avenue s Patou.
Miluju lidi. Ted pri ceste autobusem. Vcerejsi vecerni cesta ze Senicky do Olomouce Pozorovala jsem ubihajici krajinu, ci spis tmu a pohyb svetylek po skle.Pristupovali lide. Myslela jsem intenzivne na Mirku. Na vazbu, kterou k nim mam. K ni obzvlast. O tobe. Psala jsem ti to vcera na icq. O tom, ze jednou se mi ta iluze nahradniho domova rozpadne. Citila jsem nehu a tekly mi slzy. Laska k zivotu, moznosti zit v pravde a lasce, odevzdanosti skutecnosti a krase vsednich dni. Jeho dary. Silna vira. Vdecnost za to, co jsem prozila ja sama. Ze to tak je. Prozitek, ze to bylo dulezite pro to, ze ted jsem takova, jaka jsem. Za to, co smim prozivat ted. Za to, ze potkavam lidi, kteri jsou pozehnanim.Za to, ze je muzu milovat. Za to, ze s nimi smim byt, setkavat se a loucit, propletajici se cesty, okamziky vzajemnosti a blizkosti, chvile smutku, litosti, strachu o ne, zkratka vseho, co zivot prave nam v tomto momente prinasi. Zcela vseho. Mam sve trable, oni je maji take. Nicemu nevadi. Jiste, je treba je resit, nenechavat byt. Ale nevadi, ze jsou. Clovek zvladne mnoho. Energie lidi je velika a opravdu nese se brime druheho. Kazdy den dekuju za setkani nas dvou. O nejaky ten mesic dele za Trizuljaky. A cely zivot za svoji otresnou rodinu. Citim, ze kdyby se neco stalo Mirce, muj smutek by byl nesmirny, kdyby se neco stalo me vlastni mame, byla bych zarazena. Ale modlila bych se za ne obe stejne. Jde milovat kazdeho, bez ohledu na krivdy a ublizeni. Stejne jako jde zatrpknout a stezovat zivot kazdemu na potkani. Je to o rozhodnuti, volbe. Myslim ze v kazdem je vetsi sklon k dobre volbe. Prostredi je ale nesmirne dulezite. Kuprikladu ja mam tohle v sobe, hodne napomaha vira. Ale az ted, s Trizuljaky, tak smim cele zit. Je to tezke a nedari se mi to vzdy, ale porad se snazim. Tohle jsem v autobuse citila silnejsi nez obvykle. Tady a ted jsem. Vdecnost. Chut podelit se o svou radost. Potrebu rict Mirce, co citim, sverit se ji se svymi strachy. Nebyl to napad ani pohnutka. Proste jsem se otocila a pohladila pana, co sedel za mnou. Ruka sjela po vlasech a tvari. Usmivala jsem se, pohled, ktery hladi.Obrovska radost a spokojenost. Byl prekvapeny, velmi prekvapeny. Nechtela jsem nic vysvetlovat, ale ani nechat ho v jeho zmatku. Otocila jsem se podruhe, pokorny pohled, a hlavne informace, ze to nijak nesouvisi s nim, ze ho neuhanim, nedelam si z nej legraci, nemyslim si o nem, ze je smutny a potrebuje utesit. Ze jen zivot je krasny. Neporozumel- ale prijal. Je jedno, ze to byl muz, stejne jedno by bylo, kdyby slo o zenu,chlapce, starce... Je pozoruhodne, jak si lide velmi rozumeji, kdyz jsou ve stejnem rozpolozeni, a jak se mijeji, kdyz tomu tak neni. Kdyz jsem uzavrena do sebe, ani pri te nejlepsi vuli nejsem schopna do zdvorilych odpovedi Kate vlozit obvyklou lehkost. Psala jsem ti pribeh o muzi, ktery mi v tramvaji pomahal s vecmi a rekl mi, ze me miluje. Smaly se mu oci. Tusim, ze jeho rozpolozeni bylo velmi blizke tomu memu autobusovemu.
Koho by zabila hodinka cekani, ze ano. Doufam, ze pro priste si budes pamatovat, ze mam rad cervene suche...
Z dopisu: Jak dva zijí jedno, ale "jedno-svobodu-rozdávající".
Ve
filosofickem prostredi se rika: potkaji-li se dva filosofove, je lepe,
kdyz si pouze vymeni pozrav. Camille Claudelová v jednom svém plačtivém
dopise Rodinovi sděluje: potkají-li se dva umělci, lidksky se
nedomluví- humanita se rozechvěje v základech. Humanita bez živé ideje
končí v paroxysmu. Máme před sebou najednou dva přátele- umělce- v
jedné ideji. Idea nespoutává, ale sjednocuje. A také zároveň, tíživé
vzájemné nesoulady, kterými vztah musí procházet, neživí, ovšem ani
nebagatelizuje. Umělec se naučí žít s anitnomiemi života i vztahů pouze
v takové ( osobně hřejivé ú ideji, která dopřává stále nové
přehodnocování vlastních kritérií : nemoralizuje, nýbrž ozáří. Kártké
impusly nepostačují, idea totiž musí být živoucí. Tak jako je nezbytné
mít v hledání moudrosti filosofického partnera, tak i umělec, ketrý si
může s umělcem- bratrem pošeptat nejzávratnější odstíny "lidského
bytí", sám tím dorůstá do ideje, k níž byl ( vlatně ) pozván. Která je
"ta idea"? ( Již Platón pohlašuje, že umělec přežije, pokud najde
spřízněnou duši. Ale také- mnohem méně otřeleji- říká, že samotné
přátelství je největším uměním ).
...
(Haňulelelelele - 27. 06. 2007 03:08)
Jen doufám, že Tě někde v čr najdu a zase něco zažijem. Pamatuješ jak jsme kecaly do 5 hodin do rána? a pak jsme slyšely ptáky zpívat? To bylo super a těch výletů a různých návštěv a chození do města a do kaváren a hospod a nikde na světě sis nemohla vybrat drink natož jídlo a to chceš jet do mexica? ... Aha... :-) buď v čr se mnou. Tak sežeň alegorické voz, lidi do průvodu, mávátka, vlajky Hané a nějak to zorganizuj.. taky hostinu... :-) oslavíme to
Z knihy
Maminka nebývala smutná, ale často plakala. Konejšívala tatínka, vlídně a prosebně se na něho dívala, aby už nekřičel. Měla ho ráda
Na návštěvě.
" Danny, přidáš si ještě? " " Děkuju, tohle stačilo."
To nebyla červená. Víte, já jsem totiž grafik. A v každé oranžové je 15 % zelené - no a na těch patnáct procent já jsem jel.
Pritahuje
ho obycejnost ... Chce zalevat kvetiny, umyvat nadobi, platit slozenky,
cestovat o vikendech,... ...pribehl do pokoje tatinek a ptal se, jestli
ten parfem co si koupil, jestli je pansky nebo damsky...videl jsem
ruzovou sklenicku s napisem Celine Dione, a bylo mi uzasno:-) tatinek
se vsak nedal jen tak lehce odbyt a nez jsem se nadal, uz se mi na ruce
usidlila neuveritelne sladka vune...teprve ted po mem konstatovani
rezignoval, a se slovy "kdo to ma poznat, no aspon mam pro mamu darek v
vanocum" pokoj opustil..."